Zase jeden idealista! Bůhví jestli vůbec někdy stál před třídou dětí. To se to říká, učte srdcem! Copak to v dnešní době jde? Děti jsou stále troufalejší, rodiče je v tom podporují, demokracii si lidi pletou s anarchií.
Je tohle také vaše reakce po přečtení nadpisu? Nedivím se, pokud ano. Doba je tak uspěchaná, že na nějaké hezké řečičky není prostě čas a vůle.
Stál jsem jako angličtinář před mnoha třídami na základní i střední škole, a učil jsem opravdu stovky žáků a studentů. Časy se mění, nálady ve společnosti, které děti vnímají tak ostře, se také mění rychleji, než je dokážeme zpracovat. Vyjít s dětmi a s jejich rodiči je nesporně obtížnější, než tomu bývalo kdysi.
Přesto si myslím, že učit srdcem je jediná cesta. Znamená to najít si čas a energii na to, abych si s každým jednotlivým studentem vytvořil vztah. Musí to být vztah oproštěný od strachu, založený na důvěře a oboustranně otevřený. Musím jako učitel respektovat zvláštnosti věkové skupiny a být připravený na fakt, že se vztah bude vyvíjet. Je třeba ho udržovat a rozvíjet, asi tak jako musíme rozvíjet svoje vztahy s jinými lidmi.
Napadlo vás někdy, že se studenti učí jen ze strachu, že dostanou špatnou známku? Dokážete vyučovat a známkovat tak, abyste děti povzbuzovali a motivovali? Myslíte, že vám děti věří, že je opravdu dokážete a chcete něco naučit? Víte, že dítě ve čtvrté třídě má jiný vnitřní důvod ke studiu, než žák osmé třídy? Jste připraveni na to, že vás žáci mohou upozorňovat na omyly a chyby, kterých jste se dopustili? Máte tohle nějak ve svých třídách nastavené? Všímáte si, že mají dnes jinou potřebu než před několika měsíci? Najdete si i při výuce angličtiny čas na rozhovor v češtině o zmíněných potřebách?
To jsou všechno otázky, které si musíme klást, pokud opravdu učíme srdcem. České školství je kvalitní a v českých školách převážně učí fundovaní učitelé. V mnoha třídních kolektivech ale skřípou mezilidské vztahy a následně studijní výsledky nejsou tím, čím by mohly být. Rád bych se i těmito věcmi zabýval v úvahách na svém blogu.