Studentka Martina, je jí něco přes čtyřicet, mi před dvěma lety řekla: „Než jsem přišla k Vám do kurzu, tak jsem alespoň trochu mluvila. Vy jste mi to pěkně zamotal, a teď už nemluvím vůbec!“
Martina ke mně v té době chodila necelý rok a nevěděla, že když začala, mluvila sice ochotně a spontánně, ale v podstatě jen v infinitivech. Větu jako „Yesterday I go shopping.“ vůbec nevnímala jako nepřípustnou. Během prvních dvou měsíců jsem na ni vysypal všech dvanáct anglických slovesných časů a nebylo divu, že měla v hlavě jen zmatek. Nevěděla, že se ta mlha po pár měsících neustálého konverzačního procvičování rozplyne, a že bude pak mluvit srozumitelně i pro rodilé mluvčí.
Někdy na mě studenti přijdou s tím, že jim nějaký Američan řekl, že předpřítomný čas nepotřebují. „No, je sice pravda, že si Američané vystačí bez předpřítomného času, pokud se ale chcete domluvit v Anglii a neznít úplně diletantsky, bez předpřítomného času se neobejdete.“ zní obvykle moje odpověď.
Typický mírně pokročilý student angličtiny věří, že si vystačí se třemi slovesnými časy – minulým, přítomným a budoucím. Přičemž u přítomného času ovládá čas prostý a průběhový. Má tušení, že existuje předpřítomný čas, ale podvědomě se mu vyhýbá. Ostatní časy neřeší vůbec.
Britská angličtina samozřejmě používá všech dvanáct anglických slovesných časů. Naučit se je teoreticky je záležitost několika týdnů, umět je prakticky používat je pak otázkou delší praxe a hlavně vůle.
Rozhodl jsem se uveřejňovat v příštích týdnech krátké blogy na téma anglické slovesné časy, abych podpořil vaši touhu naučit se je opravdu správně používat.
Pro začátek si můžete zde na mém blogu zcela zdarma stáhnout praktický návod jak všech dvanáct časů používat, s názvem Jak anglicky vyjádřit…, a to ZDE.
Anglicky líp 