Anglicky líp

Učitelem se člověk rodí. V procesu své práce se zdokonalí, zúročí své zkušenosti, inspiruje se prací a zkušenostmi svých kolegů, ale v zásadě nedosáhne vynikajících výsledků, pokud se pro tuto práci nenarodil. Člověk, který se pro učitelskou práci narodil, má totiž dar předávat vědomosti, má silnou verbální a emoční inteligenci, chová lásku k tomu, co vyučuje a má celoživotní lásku ke vzdělávání.

Každý rodič je zároveň učitelem svého dítěte. Pokud má ale učitel předávat vědomosti cizím dětem nebo dospělým, musí být obdařen schopností neustále vnímat svého žáka – učivo nejen vyložit a vysvětlit, ale hlavně vnímat, zdali jeho žák vysvětlovanou látku pochopil, a pokud tomu tak není, najít jinou cestu, dokud nedosáhne cíle. Rozený učitel umí u žáka najít jeho nejefektivnější způsob učení a pomoci mu jej objevit a osvojit si jej. Musí umět zareagovat na momentální psychické rozpoložení studenta a přizpůsobit mu výuku. Musí umět s každým studentem navázat individuální vztah. Musí umět studenta motivovat a v žádném případě jej nesmí ponižovat. Zní to vše banálně, ale kolik učitelů na všech stupních škol výše uvedené věci neumí, a přesto dále zastávají svou práci.

Pokud učitel chová ke svému oboru neutuchající lásku, jedině potom je schopen zažehnout zájem a lásku v srdcích svých studentů a získat si jejich uznání jako odborník. Učitel nemá na vybranou – musí se sám ve svém oboru neustále zdokonalovat, stejně jako například lékař nebo právník. Učitel, který nemá k celoživotnímu poznávání a vzdělávání aktivní přístup, není na svém místě.

Výuka angličtiny v Čechách má a vždy bude mít dvojí úskalí. Zaprvé angličtina je neslovanský jazyk a základní konfrontace spočívá v konfliktu anglického a českého „myšlení“. Jde prostě o dva zcela jinak utvářené jazyky a Čech se musí naučit v cizím jazyce myslet jinak než v češtině. Zjednodušeně lze říci, že jde o to naučit českého studenta nejít přes trojúhelník: myšlenka co chci říci – česká věta – anglická věta, ale po přímce: myšlenka co chci říci – anglická věta.

Zadruhé stojíme, a asi vždy budeme stát, na rozhraní mezi germánským a slovanským kulturním prostředím. Na rozdíl od Němců, Holanďanů, Skandinávců a jiných Evropanů nejsme do angličtiny ponořeni. Angličtina, na rozdíl od jmenovaných zemí, u nás není a nikdy nebude jakýmsi médiem, které by nás denně obklopovalo, aniž bychom to ostře vnímali. Problém ještě znásobuje tradiční česká nedůvěra k cizincům, a ne příliš silné ambice do ciziny pronikat. To, co je pro naše děti stále ještě především školní předmět, je pro děti ve většině evropských zemí druhý jazyk a naprostá samozřejmost, neboť se s angličtinou a s anglosaskou kulturou setkávají od narození, aniž by si to nějak ostře uvědomovaly. V Čechách se ještě stále většina lidí učí to, co se jinde učí malé děti spontánně, až v dospělém věku. Není tedy divu, že je to spojeno s tolika obtížemi. A je jen otázkou, jestli se to někdy změní. Bude záležet na dalším politickém i kulturním vývoji v české kotlině a na míře prolínání naší kultury s kulturou anglosaskou.

Při výuce angličtiny jsem za více než dvacet let nashromáždil zkušenosti, o které bych se chtěl v této knize podělit. Budu pochopitelně rád, když poslouží začínajícím učitelům, a těm zkušeným dají zažít pocit souznění a ztotožnění se. Samozřejmě kdokoli může mít i jiné zkušenosti a odlišný názor, a s těmi mými je konfrontovat. V tom případě uvítám i nesouhlasné názory a diskusi.