Rád si popovídám a rád tuto schopnost předávám svým studentům
Věc, kterou si opravdu užívám, jsou rozhovory s lidmi z cizích zemí. Lidé a jejich životy mě vždy zajímali. Rád o nich přemýšlím a rád si s nimi povídám. Je úžasné přicházet na to, že na světě chtějí všichni obyčejní lidé tu samou věc – normálně žít. Mít dobrou práci, okruh blízkých lidí, zajištěnou budoucnost a nějaké příjemné zážitky. Díky znalosti angličtiny se mohu dát do řeči s kýmkoli – ať už s usměvavými turisty ze Švédska v Praze na ulici, nebo třeba ve Skotsku či v Portugalsku s prodavačkou v malém obchůdku. A také si mohu užít například moc zajímavý pokec s majitelkou malinké restaurace v Amsterdamu. Takový výlet pryč z Česka už mě nenaplňuje hrůzou z toho, že se venku ve světě nedomluvím ani v obyčejných situacích, a proboha co bych dělal ve chvíli, kdybych potřeboval pomoc v nenadálé situaci?! Naopak! Odjíždím z Čech pokaždé se vzrušením, že mě v tom báječném obrovském světě zase čeká nějaké nové zajímavé setkání. A tak mám po dvaceti letech cestování pěknou řádku přátel v Anglii a v USA, ale i na Ukrajině nebo v Srbsku.
Přes dvacet let vyučuji angličtinu. Práce lektora mě baví a naplňuje, dnes dokonce více než kdy jindy. Mám upřímnou radost z toho, že nechávám své studenty zažít pocit skutečného pokroku. V mnoha případech jsou to lidé, kteří nic takového nezažili ani za dlouhé roky studia, a již to téměř vzdali.
Cesta poznání
Vždycky tomu tak ale nebylo, i já jsem pochopitelně musel projít dlouhou cestu poznání. Jednak ke své velmi dobré znalosti angličtiny, ale hlavně k používání odlišných metod ve své práci – ve výuce slovní zásoby i gramatiky a k metodě, jak naučit studenta opravdu myslet v angličtině.
Ta mě začala bavit ve čtrnácti letech. Čtrnáct mi ale bylo v době hluboké totality, kdy v Čechách existovaly jen mizerné učebnice a nebyla šance potkat anglicky mluvící bytost. Byl jsem převážně samouk, protože na základní škole a na gymnáziu se víceméně učilo pomocí dnes dávno překonaných metod. Nesmyslně jsem si vypisoval slovíčka bez ladu a skladu a propadal zoufalství z toho, že si jich po čase pamatuji jen necelou polovinu. Netušil jsem tehdy, že to byl ten nejhorší způsob studia. Bifloval jsem se různé gramatické poučky, a když jsem chtěl dát dohromady nějakou složitější větu, stejně jsem měl v hlavě prázdno, a pak zákonitě následoval pocit frustrace z toho, že už to zase nejde.
Když nás v roce 1984 náhodou pustili do tehdejší Jugoslávie, setkal jsem se tam poprvé v životě se skutečnými Angličany. Celý roztřesený jsem se dal do rozhovoru se staršími manželi, kteří tam trávili dovolenou. Bože to byl trapas! Pán mi neustále opravoval chyby a mimoděk tak nastavil zrcadlo mojí ubohé znalosti. Byl jsem zoufalý. Měl jsem za sebou už i vysokou školu a roky studia angličtiny, a stejně mi to nebylo nic platné.
Ani přesto mě však angličtina nepřestala bavit. Ačkoliv jsem vystudoval technicky zaměřenou vysokou školu, život mě nasměroval mezi učitele. Bylo to už sice po sametové revoluci, ale nové věci sem pořád přicházely zvolna. Zdokonaloval jsem se v metodách výuky vcelku rychle, ale to zásadní přicházelo jen velmi pomalu.
Jak skutečně docílit u studentů opravdového pokroku? Trvalo mi to dlouhých šest let, než jsem se odvážil nebýt ve výuce závislý na klasické komerční učebnici. Poznání, že dokonce většina moderních učebnic používá málo efektivní metodu, přišlo až při účasti na vynikajícím metodickém kurzu v anglickém Canterbury v roce 1996. Do té doby jsem sice zažíval střídavé úspěchy a neúspěchy, ale celkově jsem byl pořád jen průměrný učitel. Štvalo mě, že nedokážu vybočit z průměru a velmi jsem toužil uspět jako opravdu dobrý lektor angličtiny.
Vytrval jsem
Vytrval jsem a čas pracoval pro mě. Hledal jsem jiné způsoby, jak se propracovat k mnohem lepší znalosti angličtiny a zkoušel jsem je sám na sobě. A protože jsem vždycky učil s nadšením, s lety přibývajících zkušeností jsem si ze studentů udělal pokusné králíky. Prostě jsem neustále inovoval svoje metody a jednoho dne mě chytla myšlenka, že na základě svých nejlepších zkušeností vytvořím vlastní studijní materiály.
Nabízím vám cestu!
Dnes mám opravdu svoji metodu a své materiály. Učebnice už dávno nepoužívám. Nedokážu pobrat všechny studenty a občas si dělám pořadník. Teď jsem však na internetu objevil existenci e-booku a napadlo mě, že bych mohl svou účinnou metodu šířit také tímto způsobem. Těším se, že pomohu lidem, pro které se mi nedostává místa v mých kurzech!
Moment, na který se vždy těším, a který s radostí očekávám, je chvíle, kdy se na obličeji mého studenta objeví úlevný úsměv. Obvykle se tak stane po návratu z dovolené, kdy mi nadšeně líčí, že už konečně něco neblekotal za divokého šermování rukama a neprožíval ty neskutečně trapné situace. Jako nedávno studentka Martina. Celá se pyšně naparovala, když mi líčila, jak se jim na Krétě rozbilo pronajaté auto a ona musela všechno sama vyřídit po telefonu, samozřejmě v angličtině. Její manžel na ni prý jen nevěřícně zíral. Martina mi poděkovala za to, že jsem to já, kdo ji konečně naučil anglicky myslet a vyvedl ji z toho bludiště, ve kterém se jako notorický začátečník motala tolik let.
Zkusme to spolu
Na svém blogu vám nabízím nejlepší zkušenosti nashromážděné po více než dvaceti letech vyučování angličtiny. Díky těmto zkušenostem mám dlouhou řadu spokojených absolventů mých kurzů. Přijali moje rady a nechali se vést mými neotřelými způsoby výuky. Zkuste to i vy!
Anglicky líp 